Můj příběh

aneb jak to všechno začalo...

Narodila jsem se s vrozeným šedým zákalem. Byla jsem několikrát operovaná a v té době bohužel nebyla tak vyspělá technika, jako je nyní, tak se doktorům operace šedého zákalu bohužel nezdařila. Jedno oko se jim nepodařilo odoperovat, ba co víc, dokonce se jim nepodařilo ani to, aby mi zachránili zrak. Takže jsem přišla při běžné operaci (jak se dnes v nemocnicích vtipkuje, že se šedý zákal operuje už na vrátnicích) o zrak na levém oku. Né že bych to vnímala nějak citelně. Byla jsem ještě hodně malinká. Takže když jsem si postupem času začala uvědomovat život kolem, přišlo mi normální, že se na něj dívám jedním okem. Možná to byla výhodě v nevýhodě. Kdo ví... Až postupem času (po 25. roce života) mi začlo nekoukající očičko dělat problém. Jednak mě začínalo pobolívat a jednak se něm začala tvořit nevzhledná bulka (kdy se mi sklivec začal jednoduše řečeno drát nahoru). Doktoři rozhodli! Bude operace. "Oko musí ven," oznámil mi tenkrát doktor, jako bych si šla kupovat půlku chleba. "Stejně je mrtvé, co byste chtěla, protéza bude vypadat líp," konstatoval na mé zděšení. Nemohla jsem to rozdýchat. Byl to šok. I když nevím, proč jsem se ho tenkrát nechtěla vzdát...bolelo a bylo ošklivé. Jediný argument, který mě přesvědčil, byl ten, že mě doktoři varovali, že pokud by operace neproběhla, přes oční nervy (či kýho výra) by se mohlo cosi přenést na zdravé oko, které by mohlo mít po čase také problém. To rozhodlo. 

Operace

V březnu 2005 jsem podstoupila v nemocnici operaci - enukleaci. Vyžádala jsem si přímo pana primáře, protože jsem o něm slyšela, že je špička ve svém oboru. Ani nemusím popisovat, co všechno jsem prožívala...od pochybností, strachu, následného sebeuklidňování... Měla jsem také neskutečnou podporu v podobě manžela. Ten mi pomohl nejvíc. Jezdil za mnou každý den. A že jsem si v té nemocnici pobyla. Ale nepředbíhejme. Před operací jsem se strašně bála. Nevím čeho, ale bála. Celková narkoza proběhla dobře. Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale byla to věčnost, byla jsem jak praštěná palicí do hlavy a celá hlava a hlavně oko mě strašlivě bolelo. Manžela jsem vnímala jen okrajově, že mi tiskne ruku...a zase jsem usnula. Nejhorší bylo asi to, že jsem neviděla. Protože při operaci vám i to druhé oko namažou jakousi mastičkou a když se pak probudíte a máte snahu ho otevřít, tak tím, že vlastně současně otvíráte i to operované, které děsně bolí, tak si to radši rozmyslíte a nevidíte nic. Byl to ale příšernej pocit. Druhý nebo třetí den se to zlepšilo, podařilo se mi otevřít špehýrku oka, takže jsem jakž takž viděla.

Pooperační komplikace

Já nemůžu mít nic normálního... Rána po vyndaným očičku se mi špatně hojila. Byla jsem doma už tři měsíce, ale tkáň nechtěla srůstat. Silikonový implantát, který se po takovýchto operacích vkládá do tkáně, kde má zarůst a pomáhá pak celkovému nepropadnutí tváře a hýbe i potom s protézkou, mi pořád vykukoval a ne a ne vrůst do tkáně. Pořád se to uvnitř důlku rozšklebovalo. A tak když jsem jela v květnu na jednu z kontrol, mi oznámili, že musím znovu na operaci. Znovu se mi to snažili zašít. Byla jsem tentokrát na lokálním umrtvení. Dost špatně tydle stresy zvládám a tak jsem měla tlak jak nějaký infarktář. A zase měsíc doma a zase problém, že mi vnitřek nechce srůstat. Navíc se mi po druhé operaci důlek dost prohloubil a víčko vpadlo dovnitř. Chytala jsem nervy, jak to pak bude s protézkou vypadat. Zdály se mi ošklivý sny. Následná kontrola na konci května mě zaskočila. „Vám to vůbec nesrůstá, no tak vám to vyndáme a celý oko zašijeme,“ oznámila mi lékařka a otočila se do papírů. Myslela jsem, že se sesypu. „Jak zašijete?“ ani jsem nedokázala vyslovit otázku. Prý normálně zašijou, to se dělá, víčko pak vypadá jako zavřený. Šly na mě mdloby, pak jsem se hystericky rozbrečela, že to snad nemyslí vážně. Další sled událostí si už moc nepamatuju, vše kolem mě hučelo jak ve snu. Doktorka když viděla mou reakci, tak mi pak přislíbila, že se podaří ještě něco vymyslet. Nechají mě prý zase panu primáři, když mě dvakrát operoval, ať si mě taky „dodělá“. Bylo mě jasný, že mu nikdo nechce fušovat do řemesla. A tak jsem strávila v nemocnici týden a čekala jsem na operaci, až se pan doktor vrátí ze zahraniční stáže. Na den dětí mě v červnu operovali potřetí. Tentokrát zase pod celkovou narkozou. Dokonce mi vložili i tuk do víčka, aby to prý vypadalo lépe. Žel bohu, tuk se ani ne týden po operaci vstřebal do těla a víčko jsem měla opět propadlé.

Nový začátek

Jako že jsem byla už dříve na sebe opatrná, teď jsem byla opatrná dvojnásob. Radši jsem jen ležela a nic nedělala. Ohýbání nepřipadalo v úvahu a tak, když už jsem si chtěla něco podat třeba ze země, sedla jsem si na bobek nebo na zem, šátrala rukou a pak se zase opatrně zvedala. Už si přesně nepamatuji, kdy to bylo, ale asi po týdnu či dvou mi na kontrole dali první protézku. Tenkrát mi to přišlo legrační, protože jsem dostala jinou barvu oka, než mám. Měla jsem začít trénovat, aby si zvykal důlek. Bylo to trochu nepříjemné, ale v porovnání s událostmi minulými to nebylo nic. Jen jsem se hrozně bála, aby se mi zase nerozjela ta rána uvnitř důlku. Nakonec vše dobře dopadlo.

Konec dobrý, všechno dobré

Rána strostla, důlek si zvykl na z nemocnice půjčenou protézku a já mohla po čase vyrazit pro svůj nový šperk – nové očičko. Už ani nevím, proč jsem se tenkrát rozhodla pro skleněné. Možná proto, že ze skla se nechá vyrobit protézka, které je velice tenká a ta mi nejlépe seděla a vytvářela nejpřijatelnější víčko (akryl je moc tlustý). Musím říci, že po všech těch zkouškách, nervech a obavách jsem odjížděla s novou protézkou s docela dobrým pocitem. Vypadala opravdu věrohodně. V Jablonci mají zlaté ručičky :-) A na to, jak probíhaly moje operace, to nakonec dopadlo všechno dobře.