Vít Šťovíček (Oční protézy Ústí n. L.) v Lidových novinách

Lidové noviny – Byznys žije

Vít Šťovíček

Jen málokdo o sobě může prohlásit, že dělá něco, co v celém kraji, natož v celé zemi, dokáže jen pár lidí. Naopak Vít Šťovíček z Ústí nad Labem o sobě může říct s jistotou, že se živí něčím, co umí jen několik lidí v celé Evropě. Je totiž jedním ze dvou sklářů v České republice, kteří vyrábějí skleněné oční protézy. To je mezi ostatními státy ještě nadprůměr, například ve Francii výroba zanikla úplně.

„Neexistuje na to žádný učební obor, není k tomu žádná literatura, to se předává jen mezi skláři. Až budu chtít skončit já, budu to muset naučit někoho dalšího, tak jako mne to učil jablonecký sklář Jindřich Pokorný“ říká Vít Šťovíček.

Spoléhá na něj dva až tři tisíce pacientů, pro které vyrábí oční protézy na míru. Co do věrohodnosti a kvality zpracování se skleněným protézám přes veškerý technologický pokrok nic nevyrovná. Každý kus je originál, žádný stroj je nedokáže vyrobit, vše je ruční práce. I když jakmile Vít Šťovíček vezme do ruky skleněnou tyčku a zapálí kahan, začnou jeho pohyby stroj připomínat.

„Nejdříve si nafouknu kuličku z opálového skla, barevnou tyčkou vytvořím panenku, černou zorničku a přes to natáhnu křišťál, to aby bylo oko plastické. Pak udělám červené žilky a následně vytvaruji do požadovaného tvaru, tak aby sedělo v oční jamce,“ popisuje v rychlosti. Během rozhovoru stihne vyrobit hned dvě protézy. Na rychlost se ale nehraje, když se něco nepovede, musí se celá protéza udělat znova.

„Jsem vyučený sklář a foukač laboratorního skla v Železném Brodě. Po vyučení jsem pracoval v ústecké chemičce, ale v roce 1992 jsem se k řemeslu vrátil,“ vypráví pan Šťovíček, jak se k oboru dostal. Nejdříve se věnoval foukání dekoračních předmětů, vánočních ozdob a laboratorních přístrojů. Výroba očních protéz tehdy fungovala pouze v Jablonci nad Nisou, kde se jí věnovalo několik sklářů, kteří postupně odcházeli do penze, až zbyl jediný. Jelikož zákazníků bylo příliš a pacienti začali mít problémy s objednávkami, rozhodl se pan Šťovíček změnit obor.

Skleněné oční protézy vyrábí od roku 2006, prý se ale má pořád co učit – každou protézu je totiž potřeba vytvarovat přesně podle pacienta. Oproti zažitým představám nemají protézy tvar koule, ale připomínají spíše velké kontaktní čočky. Někomu lékaři dokáží v oku zachránit bulvu a protéza se tak nasazuje na ni, někdo má v oční jamce silikonovou kuličku připevněnou k očním svalům, takže i když přijde o celé oko, může s protézou normálně hýbat. ,,Výrobu dělám na počkání. Pacient přijde, vybereme jaký tvar by mu vyhovoval. Oko nesmí utíkat do stran, nahoru, dolu, musí sedět a nesmí tlačit. Barvu protézy dělám podle zdravého oka. Přibližně za hodinu je hotová. Nejtěžší je naučit se odhadnout barvy. Když oko děláte, je sklo rozžhavené do červena, takže výslednou barvu vidíte, až když vychladne.“

Různě barevných tyček má Vít Šťovíček desítky. Sklo se barví pomocí drahých kovů - kobalt dělá modrou, rubín červenou, železo zas barví do hněda. Vše se dělá ručně ze speciálního skla z německého města Lauscha, kde vlastně výroba skleněných protéz vznikla. Sklo musí být naprosto čisté a nesmí se z něj uvolňovat žádné nežádoucí látky.

Ať jsou ale skleněné protézy sebekvalitnější, vydrží zhruba jen půl roku. Poté je slzy a prach z ovzduší naruší natolik, že mohou škrábat a proto je nutná výměna. Zdravotní pojišťovna částečně hradí dvě skleněné protézy za rok. Také se vyrábějí protézy z akrylátu, ty jsou však nákladnější a některým lidem nevyhovují. „Skleněné vypadají přirozeně, mají hloubku, toho s akrylátem nedosáhnete,“ říká pan Šťovíček.

Věrná podoba protézy je pro mnoho lidí velmi podstatná. Zlepšuje psychickou pohodu a snazší začlenění do společnosti. Někteří lidé si dokonce nechávají dělat protézu s menším průměrem zornice pro nošení ve dne a s větším průměrem na večer do společnosti.Dobře udělaná protéza je nicméně od zdravého oka k nerozeznání.To, že má někdo umělé oko, lze prý poznat jen podle toho, jak se pacienti rozhlíží. „Takový člověk má jiné pohyby. S jedním okem hůře vidí na kratší vzdálenost, má problém navléknout jehlu, nalít si kávu, když se dívá do stran, otáčí celou hlavu. Ale tohle všechno se dá naučit a na delší vzdálenost už vidí normálně. Jediné omezení je, že by tito lidé neměli pracovat ve výškách a prašném prostředí. Někteří pacienti jezdí s kamiónem, plaví se na lodi, jeden má dokonce pilotní zkoušky na větroně.“

Zákazníky ale nemusí být vždy jen živí lidé. Vít Šťovíček už vyráběl oči třeba pro lovce medvědů a neandrtálce na výstavu voskových figurín z doby ledové a pravěku. Dalším odběratelem jsou i maskéři z filmových studií na Barrandově. A mezi netradiční zakázky patří i umělé oči pro panenky.

Ačkoli Vít Šťovíček říká, že už nejspíše viděl všechny barvy očí a už ho nic jen tak nepřekvapí, pořád je prý co zlepšovat a učit se. Změnu oboru tak rozhodně neplánuje. A navíc se ještě nerozhodl, komu řemeslo, které umí jen dva lidé v republice, předá dál.